Onehdá jsme s bandou podnikajících profíků přemýšleli nad tím, jestli existuje nějaký univerzální postup na podnikatelský úspěch. Došli jsme k tomu, že každý má svůj vlastní recept. A i když se v mnohém podobají, tak každý jiný styl a ingredience.
Tady ti teď napíšu ten svůj.
Pojmenovala jsem si pro sebe několik nástrojů a zásad, díky kterým se můžu pořád zlepšovat. Pojď si z nich vybrat, co se bude hodit do tvého hrnce.
Ty nejdůležitější nástroje máš uvnitř sebe.
Fyziologie excelentních výkonů
Když to chceš někam dotáhnout, zcela zásadně ti pomůže, když pochopíš, jakým způsobem maximalizovat svůj vnitřní potenciál. Laicky řečeno – co potřebuješ k tomu, abys mohla hvězdit.
Určitě znáš tento vtip:
Ovykle se tento žertík používá k tomu, aby popsal schopnost našeho školství respektovat individuální nastavení každého z nás. A má pravdu. Lítat jsme se učili všichni, bez ohledu na to, jestli jsme měli křídla. Ale přestaňme házet všechno na školu a pojďme si sáhnout do svědomí. Kdo z nás se vůbec zabýval tím aby zjistil, jaké jsou jeho nejlepší schopnosti? A kdo z nás zjistil, že nějaké schopnosti sice má, ale vůbec neví, co s nimi?
Mně samotné trvalo pěkných pár let přijmout, že se nikdy nebudu elegantně vznášet vzduchem, protože nejsem rorýs, ani vlaštovka. Ale když jsem si konečně přiznala, že jsem tuleň, zjistila jsem, že docela dobře plavu. Fakt skvěle. A taky mi nikdy není zima. A s tím už se toho dá docela dost udělat.
Pokud chceš být hvězdou, ptej se sama sebe
- Za jakých okolností máš nejlepší nápady?
- Kdy sršíš vervou do práce?
- Jak to vypadalo, když jsi naposledy vybombila nějakou pracovní perlu?
Když budeš dost vytrvalá, tak najdeš svůj vlastní jedinečný vzorec na štěstí. A až ho budeš mít, zkus ho co nejdříve přijmout. Ať se na tom nezasekneš na pět let jako já.
Proč mi to tak trvalo
Celkem brzy jsem ve svém samostatném životě přišla na to, že největší motivací pro excelentní práci je pro mě krize.
Moje první manželství skončilo tím, že jsem se ocitla v Praze, jen s batohem věcí. Bydlela jsem u kamarádů na matraci zasunuté napůl pod stolem. To byla chvíle, kdy jsem se konečně odhodlala podnikat a živit se svým koníčkem. Vlítla jsem na to a do měsíce mě to opravdu živilo. Nikdy potom už jsem takhle rychle podnikatelský projekt nastartovat nedokázala.
Když mi život dopřeje nějakou solidní krizi, srším nápady, o kterých by se dalo psát ve Forbesu, jsem neuvěřitelně rychlá a dokážu pracovat tři dny v kuse, aniž bych potřebovala spát.
Naopak, když mám v životě pohodu a nemusím nic řešit, tak usínám.
Moje pracovní činnost v režimu, kdy se střídají období krize a pohody vypadá takto. Většinu času mám pohodu a práce stagnuje. Pak přicházejí krize a s nimi záchvaty excelentně odvedené práce. Nejlepší pracovní motivace nastává v mírné, stimulační krizi. Pokud se krize prohlubuje, pracovní nasazení se paralyzuje a nejhorší fáze krize dokonce odvedenou práci ničí.
Tohle nastavení se mi samozřejmě nelíbilo. Připadalo mi nedospělé a chtěla jsem ho změnit.
A tak zkoušela jsem vymýšlet různé fígle na to, abych zbavila svůj mozek závislosti na adrenalinu a nastavila ho na excelentní výkon i v období pohody a klidu.
Jenomže mi to fungovalo asi tak, jako když se snažíš přeučit z brunetů na blonďáky.
Takže vůbec.
Nezbylo tedy než po letech experimentů kapitulovat a přiznat si, že tento neelegantní styl – excelování v krizích, bude prostě navždy můj. Začala jsem přemýšlet, jestli by z toho nešla vykřesat nějaká výhoda. A vymyslela jsem strategii KOKR.
KOKR – kontrolovaná krize
Už jsem vám říkala, že v období pohody nic moc neudělám. Takže jsem se rozhodla tuhle komfortní zónu natrvalo (s výjimkou dovolené a občasné plánované válečky) ze svého života vypudit a odstěhovat se se svým závisláckým mozkem do období krize napořád.
Ovšem ne do jakékoli krize, jen do toho prvního, lehkého stupně, kdy je to krize stimulační.
A ono to zafungovalo.
Nejen, že jsem udělala spoustu skvělé práce, ale taky se výrazně zmírnily propady do hlubších krizí a celkově se jejich počet výrazně zmenšil.
Můj život začal vypadat takhle:
A teď si srovnej objem práce, který jsem schopná vyprodukovat ve variantě neřízené anebo kontrolované krize.
Docela rozdíl, co?
A teď ti prozradím, co mi pomáhá se ve stadiu stimulační krize udržovat.
Můj nejrafinovanější fígl je:
Strategie tajného cíle
Asi si v podnikání taky plánuješ nějaký cíl. Já to dělám takhle. Zvolím si cíl, který je těsně za hranicí mých schopností, tak abych se musela v něčem trochu zlepšit. Cíl pak rozdělím na menší cíle, dám jim termíny a rozsekám to celé do čtrnáctidenních sprintů, které pak naplňuju jeden po druhém. Takhle nějak to asi znáš a máš to na své nástěnce a ve svém diáři. Jenže to není všechno.
Kromě tohoto prvního “oficiálního” cíle mám ještě jeden. Tajný. Megacíl. To je cíl, který je tak neuvěřitelně daleko, že vlastně vůbec nemáš představu, jak se k němu dostat. O tomhle cíli nemůžeš skoro nikomu říct, protože by ti všichni řekli leda, že jsi se zbláznila.
Nicméně já takovýhle cíl na pozadí svého mozku mám. Aby mi určoval směr. Aby mi dával nadhed. A abych přes něj mohla jako přes síto přesívat všechny informace a nápady, které kolem mě projdou a dávat si bokem ty, které mě k tomuhle mému tajnému megacíli posunou.
V článku Jak pracovat s děckama na hlavě jsem psala o tom, jak zadávám svému mozku práci na pozadí. Tak přesně tohle já dělám se svým tajným megacíem. Zadám svému mozku, že tam chci dojít a on občas vyplivne kousek skládačky, která mě zase posune o metr dál.
Tenhle tajný megacíl dává celé práci přesně tu dávku napětí a dobrodružství, kterou má můj mozek rád. S takovýmhle cílem na obzoru se mi skvěle pracuje.
Začít tím těžkým
V práci se mi zatím vyždycky vyplatilo nabrat si tu větší nálož jako první. Nebát se zkusit dělat něco, co jsem nikdy nedělala.
Třeba jako když jsem natáčela online kurz.
Neuměla jsem stát před kamerou (neustále jsem odcházela ze záběru), nepamatovala jsem si texty (zadala jsem svým kutilským rodičům výrobu čtecího zařízení) a neuměla jsem stříhat video (naučila jsem se to). Natáčení online kurzu byl průchod peklem, při kterém jsem se musela naučit asi deset nových dovedností a nabýt tři nové superschopnosti, abych to zvládla. A víte co?
Když jsem dodělala online kurz a začala natáčet podcast, šlo to levou zadní.
Odpadly starosti typu “takhle tam nemůžu jít, mám mastné vlasy” (nejsou v audiu vidět), “tohle všechno se musí uklidit, aby to nebylo v záběru” (není to vidět), “je tady špatné světlo, nemá mi kdo ostřit kameru, mám na nose pupínek” (prostě nic z toho není v podcastu vidět).
To, s čím jsem se mořila ve videu týden, jsem měla v podcastu za jedno odpoledne hotové. A proč? Protože jsem měla natrénováno.
Nebát se být první
Thor Heyerdahl přeplul na voru oceán. Byl to první novodobý námořník, který tohle dokázal. A nedělal to, protože by byl blázen, ale protože už jen v praxi ověřoval to, co předtím roky zkoumal a počítal.
Pokud máš důvod si myslet, že dokážeš něco, co zatím nikdo nedokázal, tak to udělej. Je spousta oborů a oblastí, ve kterých stojí stupně vítězů zcela opuštěné, protože ještě nikoho nenapadlo je obsadit.
Možná nikdo před tebou nepřišel na to, jak tyhle dva obory propojit. Možná jsi vyvinula novou techniku. Možná si všichni před tebou mysleli, že tahle cílovka je moc malá.
Neboj se být vůdcem v oboru jen proto, že se o to nikdo před tebou nepokusil.
Já jsem takhle začala točit podcast pro tvůrce. Prostě jsem si odpověděla na otázky:
“Co potřebují tvůrci?” – “Naučit se svoje výrobky prodávat”
“Jak to pro ně bude nejlepší?” – “Posloucháním, aby u toho mohli vyrábět.”
A podcast byl na světě. Podcast pro tvůrce, kteří chtějí podnikat. Nejlepší v zemi. Nejlepší – protože jediný.
Obklop se profíky
Taky máš spoustu nápadů, ale na jejich uskutečnění bys potřebovala realizační tým? Asi bys ho nezaplatila. Ale pomoc se dá získat i jinak.
Často mě lidi chválí, že ve videích a v podcastu mám příjemný projev. Říkají: To můžete dělat jenom Vy, protože na to máte talent.
Houby s voctem.
Chodila jsem dva roky do kurzu rétoriky, než jsem byla schopná říct někomu do očí, na kameru nebo do mikrofomu smysluplnou myšlenku. Neustále tahám nějaká moudra z nejslavnějšího českého podcastera. A bez mentora, který mi pomáhal nastavovat strategii mého projektu bych zase nevěděla, jak svoje podcasty dostat k lidem.
Právě díky tomu, že se obklopuju profesionály, jsem schopná mít špičkově odvedenou práci a dělat rychlá a správná rozhodnutí.
Dneska se upřímně směju době, kdy mi připadalo drahé dát někomu 1500,- za hodinovou konzultaci. Když si dobře vyberu (a já si vybírám pečlivě), tak každá zaplacená tisícovka zplodí mnoho a mnoho potomků, takže se to vyplatí stokrát víc, než kdybych se pokoušela na všechno přijít sama.
Láska vocaď pocaď
Vzala by sis chlapa, který s tebou zůstane jen když mu každý měsíc dáš patnáct tisíc? Asi těžko. Budeš chtít někoho, kdo se umí postarat sám o sebe a pokud možno, tak společnými silami i o rodinu. A přesto tohle často děláš se svými projekty. Živíš si je a hýčkáš, dotuješ je penězi, které se ti nikdy nevrátí, jenom abyste mohli být spolu. Když se obětuješ svému koníčku, je to, jako kdybys žila život s krásným, romantickým, sexy… ale alkoholikem. A to nechceš.
Takže se musíš naučit rozlišovat mezi koníčkem a živobytím a nakreslit si mezi ty dva tlustou bílou čáru. To co je na straně “obživa”, musí projít filtrem “Ukaž mi projekte, co v tobě je. Pokud mě dokážeš uživit, tak se spolu budeme bavit.” A když neprojde, vrací se zpět na stranu “koníček”. Takhle budeš třídit jeden nápad za druhým, až přijdeš na ten, který na to má a uživí tě. A za ten se pak budeš rvát.
Já taky začínala šitím kapsářů. Jenže ušít a prodat kapsář bylo sakra těžké. Po měsíci jsem zjistila, že než došiju jeden kapsář, který prodám za osm set, tak vyrobím a prodám šperků za osm tisíc. Živit jsem se začala šperkařinou a šití zůstalo koníčkem.
Systém rande bločku
Podnikání někdy není jednoduché. Některé projekty mají velkou setrvačnost. Úsilí, které do nich vleješ, se vrátí až po čase. A ty se musíš naučit nenechat se odradit. Řeknu ti, jak jsem se to naučila já.
Před x lety jsem žila nějakou dobu ve Španělsku. Sdílela jsem tam byt se třemi kolumbijskými chlapíky. Byli to moc fajn kluci, se kterýma byla obrovská legrace. Ale zároveň v sobě měli jakousi neuvěřitelně houževnatou nezdolnost.
Jak to vypadalo:
Kolumbijci jsou asi jako většina latino mužů hodně na holky. U nás v bytě se to projevovalo tak, že byl neustále obsazený telefon. Vzpomínáte si, jak ve filmu Kolja Zdeněk Svěrák obvolává svoje milenky a vždycky říká: “Ahoj Soňo, tak se ti mi nějak udělalo smutno a že nevíš, na koho jsem si vzpomněl…”?
Tak u nás doma to bylo zrovna tak. Každý z těch sympatických chlapíků měl svůj bloček a v něm seznam slečen. A ten, kdo zrovna urval místo u telefonu, otevřel tenhle kouzelný sešitek, zalistoval a volal. A když neuspěl u první slečny, myslíš, že byl z toho odmítnutí celý zhorucený? Ani náhodou. Prostě pokračoval ve volání, zavolal, druhé, třetí.. seděl na telefonu, dokud to další chlapík ve frontě nevydržel a nevyhodil ho. Vytrvalost a vynalézavost těhle kluků byla neskutečná. Všichni marketéři světa by se od nich mohli učit. A víš jaký to mělo výsledek? Málokdy zůstávali na večer sami.
Od té doby takovýhle rande bloček nosím ve své hlavě a když mám udělat nějaký důležitý krok, tak si tam zapíšu kromě varianty A ještě variantu B a variantu C. A když se nepovede ta první, tak to nezabalím, protože mám ještě další možnosti.
Zkrátka:
Když tě vyhodí dveřmi, vlez oknem.Když to nejde oknem, najdi dvířka pro psa.
Svatá trojice
Na závěr ti shrnu to nejdůležitější. Na oltáři tvého podnikání by měla figurovat tato svatá trojice:
Syn – je tvůj produkt: tvoje výrobky (nebo služby), vytuněné do maxima tak, aby po nich zákazníci šíleli.
Otec – to je strategie prodeje, kterou ti budou pomáhat dávat dohromady moudří lidé kolem tebe. A ty sama se budeš snažit toho moudra, co nejvíc nasát. Budeš se učit na kurzech a od mentorů, budeš číst knihy a poslouchat podcasty. Dokud nebudeš vědět přesně, kam jdeš.
A Duch svatý – to je způsob, kterým o sobě budeš dávat vědět do světa. Najdeš si svoji výkladní skřín, vysílací stanici, youtube kanál, blog, facebookovou skupinu nebo podcast a budeš světu neustéle podávat zprávy o tom, co děláš. Aby se o tobě vědělo a lidi měli důvod k tobě přijít.