Máte na krku rodinu? Pak jsou následující řádky pro vás.

O dovolené jsem vdechla slavnou knihu Cala Newporta – Hluboká práce. Kniha je to skvělá, pokud chcete se svou prací výrazně pohnout a naučit se využívat svůj čas efektivně, hodně vám pomůže. Ale po jejím dočtení mi neustále v hlavě svítil červený nápis:

Co nenapsal Newport, ale měla napsat paní Newportová?

V knize prostě chybí návod na to, jak docílit hluboké práce, pokud se snažíte dělat smysluplnou práci a zároveň máte na krku rodinu. Cal Newport ve své knize vychází z předpokladu, že čtenář má každý den na práci svých osm pracovních hodin, nějakou pracovní záleznu a možnost nebýt alespoň po několik hodin denně rušen. Ano přesně u téhle věty dostává každá matka záchvat smíchu.

O co Newportova žena připravila Newporta

Hlídat děti a převzít péči o celou rodinu, zatímco manžel píše knihu o tom, jak mají lidi pracovat, není dobrá volba. V takové knize budou chybět zásadní životní strategie a dovednosti, zejména – jak hluboce pracovat, když život probíhá běžným způsobem, tedy když přeberete svůj díl péče o rodinu. Takže prosím, příště až Váš muž zasedne k psaní důležité knihy, tak mu s láskou a respektem občas celou domácnost i s jejími obyvateli hoďte na hrb. Bude tu knihu psát déle. Ale bude o hodně lepší.

Aby nenastala mýlka. Hluboká práce je skvělá kniha a všem doporučuju si ji přečíst. Jen je napsaná tak trochu v laboratorních podmínkách. O tom, jak provádět hlubokou práci, když vám lezou po hlavě děti se tam nic nedozvíte. A jak efektivně pracovat, když jste dvě noci nespali, taky ne.

Takže já to s dovolením trochu dopíšu..

A hupsnu rovnou do praxe. Já sama mám na práci zhruba dvě hodiny denně, z toho jsem schopná hluboké práce (tedy práce s maximálním soustředěním) asi hodinu, maximálně hodinu a půl. Protože mám tak málo času na pořádnou práci, vyvinula jsem si několik triků, jak svoji práci dělat superefektivně.

Čtěte a vytěžte je na maximum.

Cíl je na támhletom kopci

Za nejdůležitější považuju mít správně vyladěné cíle. Máte li málo času, musíte už ráno, když vstáváte, vědět co budete ten den dělat. Dlouhé roky jsem používala diáře Franclin Covey, až mi ten systém neustálého zviditelňování cílů přešel do krve tak, že jsem schopná fungovat bez něj. Kdybyste mě o půlnoci vzbudili a zeptali se mě, co chci mít hotové za 8 let, příští rok, v půlce listopadu nebo tenhle pátek, řeknu vám to. Nenutím vám právě Franklina, z mých zkušeností vám podobně dobře pomůže téměř jakýkoli diář, který trochu timemanagement řeší.

Mít jasno v tom, co chcete dělat, je při časové tísni to nejdůležitější. Je vám prd platné, pokud efektivně pracujete na něčem, co ve skutečnosti nepotřebujete. A naprosto souhlasím s Newportem, že cíle je zapotřebí nastavit tak, aby vás jejich plnění bavilo. To se to potom vstává, když se nemůžete dočkat až…

Jak poznáte, že nemáte dobře nastavené cíle? To se ráno doloudáte k počítači, bez chuti ho spustíte a říkáte si: „Co teď? No tak já se podívám do e-mailu, ono se tam už něco k práci najde..“

Za jaký konec to chytit?

Když už vím, co chci dneska dělat, sednu si ke kousku papíru a rozdělím si vše, co chci ten den stihnout do kategorií:

M – mělké a H – hluboké.

Mělké jsou třeba:

  • napsat e-mail tomu a tomu
  • zavolat tam a tam
  • objednat to a to

Hluboký cíl je dopsat skripta.

Potom mělké cíle úplně odsunu, ty ve své vzácné dvouhodinovce nebudu dělat vůbec. Zařídím to potom od plotny. A začnu psát skripta  …aniž bych otevřela e-mail.

Až se se naučíte pracovat tak, že otevřete noťas a začnete pracovat, aniž předtím musíte nasýsat do e-mailu nebo facebooku, stanete se králi svého času.

Udělejte si řetez v kalendáři

Řetěz je moc pěkná vychytávka z Newportovy knihy. Do kalendáře si každý den napíšete, kolik jste odpracovali času hlubokou prací. Každý den, kdy se vám podaří odpracovat stanovený čas, si do kalendáře uděláte velký červený křížek. Pak s uspokojením sledujete, jak se křížky v kalendáři spojují v řetěz a nově zavedený systém se mění ve funkční návyk. Možná si v životě chcete upevnit více užitečných návyků než jenom hlubokou práci. V tom případě není problém přidat další řadu křížků v jiné barvě. Například hluboká práce – červené křížky, ranní tělocvik – zelené.

Sledovat prodlužující se řetěz je nadmíru uspokojivé a motivační. Aby se motivace ještě zvýšila, zapisujete si do kalendáře důležité milníky. Tedy třeba – hotový nový web a první objednávky z něj.

Takové záznamy jsou neocenitelné pro období, kdy se vám nedaří a přepadá vás trudnomyslnost. Prolistujete si kalendář a vidíte, čeho všeho jste usilovnou prací dosáhli. Nevím jak vám, mně to vždycky zvedne náladu.

Nemáte pracovnu? Staňte se nomádem.

Vysnila jsem si svoji pracovnu, ale nastěhoval se mi do ní manžel. A protože je to v podstatě dobrák a taxikaří mi s prckem do školky (čímž získám nějaký čas), tak mu to toleruju. Ale kde mám pracovat, aby mi za hlavou netelefonoval?

Každý má svoje vysněné pracovní místo, ale málokdo ho má v realitě, takže jsem se rozhodla dobře pracovat kdekoli. K tomu jsem se vytrénovala v následujících věcech.

  • Potřebuju na práci minimum věcí a proto je pro mě jednoduché se stěhovat. Data mám v počítači a cloudu a sebou jeden blok na črtání. Propisky a jiná psadla nakupuju dávkově po desítkách a jsou k dispozici na všech stolech u nás doma, včetně jídelního. Takže popadnu počítač, telefon a blok a můžu pracovat odkudkoli. Za důležitou vychytávku považuju velkou kapsu na obalu od noťasu (ušila jsem si sama). Zde jsou všechny kabely – od noťasu, telefonu, adaptéry, karty, flešky, sluchátka a mikrofon, zkátka všechny ty otravné drobnosti, které jsem byla schopná dříve hledat po baráku třeba hodinu. Velká kapsa to řeší, konec, šmytec.
  • Vybudovala jsem si rezistenci k rozdělané práci v domě. Jdu pracovat do ložnice a není tam ustláno? Nevidím to. Jdu pracovat do dětského pokoje a musím odkopávat cestou hračky, abych se tam probila? Nemám problém.

Jasně, taky se mi líp pracuje v uklizeném prostoru, ale pokud mám volit mezi uklízením a prací na svých projektech, moje práce prostě vede. A jsem si jistá, že na smrtelné posteli určitě nebudu litovat toho, že jsem v životě málo uklízela.

Spusťe kotvu

Když jsem přišla o svoji vysněnou pracovnu, hodně jsem to řešila. Nebyla jsem totiž schopná dobře pracovat odkudkoli. Cizí prostředí mě rozptylovalo. Až jsem se naučila používat kotvu. Vzpomínáte si na Pavlovovy psy, kteří slintali když uslyšeli zvoneček, protože věděli, že se zvoněním přijde psí bufet? Ten zvoneček je kotva. Naučíte se ji používat tak, že vždy, když soustředěně pracujete, souběžně děláte ještě něco jiného. Tyto dvě činnosti se propojí a jedna pak podpruje druhou.

Jeden můj známý dělá to, že když chce pracovat s maximálním fokusem, pouští si pořád jednu a tu stejnou písničku dokola. Jeho tělo se naučilo, že když hraje tato píseň, pekelně se soustředí.

Mě hudba ruší, já potřebuju k soustředění každý dostupný neuron. Tak jsem si vymyslela něco jiného. Nasadím si na uši sluchátka a prozradím vám tajemství, nejde z nich vůbec žádný zvuk. Přišla jsem na to náhodou, když jsem několik měsíců trávila stříháním videí, které jsem natáčela do svého online kurzu. Poslouchala jsem video ze sluchátek, abych nerušila okolí a i když jsem pak od stříhání přešla k jiné práci, sluchátka na uších mi zůstala a s nimi mi vydrželo i soustředění. Tak jsem to začala používat i při všech dalších činnostech u počítače. A má to ještě jeden efekt. Když vás vidí někdo se sluchátky na hlavě, většinou na vás nemluví, protože se domnívá, že něco posloucháte. No není to geniální?

Pracujte na pozadí

Nebojte, nejde o posilování hýždí, ale zase o Newporta.

Newport se svými osmi pracovními hodinami doporučuje na konci pracovního procesu udělat rituál, kterým přemýšlení o problému ukončí. V jeho případě to dává smysl, protože už má pěknou řadu propracovaných hodin za sebou a jeho mozek si potřebuje odpočinout. My, matky na mateřské, to ale máme přesně opačně. Máme na hlubokou práci času minimum a naše intelektuální možnosti po hodině práce nejsou ani zdaleka vyčerpané. Vyvinula jsem si proto strategii, které říkám zadání úkolu na pozadí. Před x lety mi jeden známý ukazoval, jak nechává nějakou organizaci pro kosmický výzkum využívat přebytečnou kapacitu svého počítače. Počítače dobrovolníků po celém světě pro ně dělaly na pozadí složité výpočty. Dneska se takhle těží bitcoiny.

Všimla jsem si, že dost podobně umí pracovat můj mozek. Proto po skončení mojí hodinky hluboké práce přemýšlení nevypínám, ale naopak zacílím. Zamyslím, se, jaký problém potřebuju vyřešit, aby to můj projekt co nejvíc posunulo, zadám konkrétní úkol..  ..a jdu vařit. Můj mozek problém řeší na pozadí. Nezřídka se stává, že mi ve chvilce klidu zabliká před očima odpověď. Často dostávám nejlepší nápady v noci. Prostě spím a najednou mě vzbudí odpověď. A já vím, že mozek přišel s nejlepší možnou variantou řešení.

Mozek je geniální nástroj a je na nás, jak se ho naučíme používat. Podle mé zkušenosti nezaměstnaná mysl produkuje katastrofické scénáře, popřípadě zacyklenou prudu. Jakmile ale hlavě zadám nějaký užitečný úkol, redukují se tím nesmysluplné deprimující myšlenky a nastupuje zdravé užitečné uvažování. Krom toho, že vás to posune vpřed, to považuju za způsob používání myšlení, který prospívá duševnímu zdraví.

Připravte se na únik

Někdy vám v hlavě už funguje celý do detailu promyšlený projekt, ale nemáte kdy ho uvést do praxe. To je ten nejlepší čas, abyste si naplánovaly únik. Únikem myslím vypadnout pryč z baráku a mít možnost někde soustavně pracovat. Ze začátku stačí půlden.

Každý alespoň trochu funkční manžel půlden s miminkem zvládne. Máte li po ruce babičku, vyhrály jste v loterii. Z mé zkušenosti rodina vždycky zvládla víc, než jsem si myslela a největší omezení a obavy jsem si vyráběla já sama. Základem pro úspěšný únik je:

  • Zapojovat rodinu (zejména partnera) do péče o dítě už od začátku, aby se vše potřebné naučili. Pokud to neuděláte, vyrobíte si prostředí, ze kterého prostě odjet nemůžete.
  • Odjet tak, abyste nebyly po ruce a v doslechu. Nemusíte jezdit daleko, pokud máte obavy, jak to doma zvládnou. Buďte tam, odkud se na zavolání můžete do dvaceti minut vrátit.

Intervaly postupně prodlužujte. Nemusí to být na sílu. Znám ženy, které přestávaly kojit tak, že odjely na týden k moři a rodinu nechaly doma, ať se stím nějak poperou. To bych já nikdy neudělala, vždycky jsem na telefonu pro případ, že by šlo do tuhého. Nicméně pokaždé navrhnu delší dobu, po kterou bych mohla být pryč a testuju hranice. Když to vyjde – super, když ne, holt se vrátím dřív. Učím svou rodinu samostatnosti.

Zařiďte si nejlepší tchýni na světě

Asi jste pochopili, že dobré vztahy v rodině jsou pro podporu vaší práce stěžejní. Zejména se musíte vytrénovat v hýčkání babiček, protože funkční babičky můžou být tím rozdílem, jestli svou práci někam dotáhnete nebo ne. Já mám obě babičky 300 kilometrů daleko, nicméně stejně se podpory dočkám, protože mám nejlepší tchýni na světě. To, jak skvělou máte tchýni, záleží z velké části na vás. Já a moje nejlepší tchýně jsme neměly snadné začátky. Máme poměrně dost odlišné názory a životní návyky. Ale překonaly jsme spolu těžká rodinná období, dokázaly jsme v krizích spojit síly a to náš vztah utužilo. Při společném boji o to nejdůležitější jsme se naučily soustředit se na podstatné a kašlat na odlišnosti. Dneska vím, že moje tchýně za mě kope a já za ni a to je to nejlepší co se vám na rodinném poli může stát.

Vezmětete si Němce

To je jakože vtip, ale..

Mám jednu kamarádku, která byla dlouhá léta v Německu vdaná a s tou jsme nedávno probíraly co a jak doma, no znáte to. Říkala, že v německých domácnostech se vůbec neřeší, že by muži měli přebírat část domácích prací, že tam se to bere jako naprostá samozřejmost a už se jen řeší detaily ve smyslu, kdo udělá co. Její slova se mi potvrdila o nějaký čas později, když jsme byli v Německu na návštěvě a já tam šla se synem na hřiště. Polovina hlídajících rodičů na hřišti byli muži. To pro mě bylo něco nevídaného. Do té doby jsem se domnívala, že mateřství je po sociální stránce víc omezující než radikální islám.

Nechci tenhle článek feminizovat víc, než je nutné. Je ale fakt, že v tom, jak se u nás běžně rozděluje péče o domácnost a rodinu, máme dost rezervy. Považuju tedy za nutné udržovat toto téma živé jak ve společnosti, tak doma. Zároveň my ženy můžeme doslova změnit svět tím, jak vychováme následující generaci. Proto učím svého syna, že dělat všechny domácí práce spolu se mnou je normální. Co chci ale touhle kapitolkou říct je, že je důležité, aby váš životní partner byl skutečný parťák, ne jen chlapík v kvádru na svatební fotce, který se ve skutečnosti objevuje doma až pozdě večer a je to pak jen další člověk o kterého se musíte postarat.

Četla jsem onehdá knihu Lean in (Opřete se do toho) od Sheryl Sandberg (velká šajba v Googlu) a při pohledu na to, kam svůj vztah práce versus rodina dotáhla, mi trochu trnuly zuby. Ale moc se mi líbila pasáž o tom, jak šla za svým manželem, který do té doby rozjel několik firem a řekla mu, že by taky ráda dělala nějakou podstatnou práci a on řekl bez váhání: „Jasně, teď je řada na tobě.“ Umenšil svoje podnikatelské aktivity a začal se více věnovat rodině, zatímco ona se stala slavnou. Před takovým přístupem smekám a takových mužů si hluboce vážím.

Upleťte si bič

Pokud se snažíte rozvíjet vlastní projekty a děláte práci mimo kolektiv sama doma, je velmi užitečné mít nějaké spojence. Myslím tím lidi, kteří vědí, co děláte, se kterými můžete probírat, co řešíte, a kteří budou vědět, jaké máte cíle a budou znát vaše deadliny. Já jsem takové lidi dlouho neměla. Moje okolí bylo naplněno ženami, které se věnovaly pouze rodině a chodily do zaměstnání a vůbec je nabavilo povídat si se mnou o práci. Připadala jsem si jako mimozemšťan.

V takové situaci se může snadno stát, že začnete mít pocit, že jste nějak mimo, že vaše projekty jsou jen nějaká divná věc ve vaší hlavě. To se pak těžko pracuje.

Pro mě přišla obrovská proměna, když jsem se začala účastnit mastermindových skupin. Pro toho, kdo neví, co to je – jsou to skupiny lidí obvykle podnikatelů pracujících na svých projektech, kteří se pravidelně setkávají a pomáhají si vzájemně řešit různé překážky, nastavovat strategie a cíle atd. Důležité je, že to je skupina lidí, kteří vám rozumějí.

Jsou to lidi, kterým můžete říct, co chcete v příštím roce udělat a nebudou si myslet, že jste blázen, naopak vám pomůžou vymyslet, jak to udělat co nejlépe. Taková skupinka vás tak trochu pohlídá, jestli pracujete na tom, co jste si předsevzaly a dodržujete svoje vlastní termíny. Není nad to, někde se veřejně zavázat k tomu, že chcete udělat to a to a chcete to mít hotové do konce května. S vaší pozorností to udělá hotové divy.

Mastermindová skupina ve vás probudí zdravou soutěživost. Když uvidíte, že Ruda už spouští web, řeknete si hned „Hergot, musím taky zamakat“ a na příští skupině už tasíte nějaké vlastní výsledky.

O svoji hlavu pečujte jako o ekosystém

V Newportově knize je krásný příběh o tom, jak se chlapec trpící poruchou pozornosti vytrénoval na mistra v paměťových soutěžích. Mám vlastní příběh, ještě o něco srdceryvnější.

Nikdy jsem nebyla Einstein, ale na moji hlavu byl vždycky docela spoleh. O nápady jsem nemívala nouzi a když jsem měla něco napsat, slova se mi na monitor skládala tak nějak sama. Pak přišlo mateřství a s ním první zatemnění mozku s trefnou přezdívkoulaktační demence. Do toho se namontovalo těžké životní období, boj o život a zdraví rodinného příslušníka. Po roce a půl silně traumatizujících událostí, kdy jsme se vyhrabali z nejhoršího, jsem zjistila, že si u mě období náročné péče a neustálého strachu o život bližního vybralo svoji daň. Vyrobila jsem si poruchu krátkodobé paměti.

Moje hlava byla tím nejnespolehlivějším místem na světě. Můj mozek nedokázal rozlišit události, které se skutečně staly od těch, na které jsem jenom myslela. Třeba jsem měla někomu zavolat, ale nemohla jsem si vybavit, jestli jsem to už udělala nebo ne. Dvacet minut jsem koukala na tu věc, ze které jsem měla vařit polívku a nemohla si vzpomenout, jak se jmenuje (celer).

Prý je to běžné, když zažijete nějaké trauma, hlava na to reaguje zhoršením paměti, abyste si ty hrůzné události nevybavovali tak živě. Je to obranný mechanizmus. Já jsem ale byla zděšená, myslela jsem si, že mám Alzheimera. Domluvila jsem si schůzku u klinické psycholožky, aby mě vyšetřila a řekla mi, co se se mnou děje. Když jsem k ní přišla, měla v ordinaci plno a řekla mi, že se mnou nepočítala, protože jsem nepotvrdila schůzku. Rozplakala jsem se bezmocí. Jak si má člověk s poruchou paměti pamatovat, že má někam znovu zavolat?

Začala jsem trochu pracovat. Blok a tužka byli moji nejlepší přátelé. Co jsem si nezapsala, to jsem nevěděla. Ale moje práce mě zachránila. Systematické soustředěné přemýšlení a psaní o jednom tématu (dopisovala jsem tehdy svoje první skripta), mi vracelo postupně schopnost se koncentrovat. Zhruba po roce se to zlepšilo natolik, že jsem začala znovu učit. Nejdřív jsem se bála, že mi nebudou naskakovat ta správná slova. Ale dala jsem to. Pak jsem začala rozvíjet nové projekty. Dneska pracuju tak, jako jsem nepracovala ani v obdobích, kdy jsem měla hlavu čerstvou a na všechno spoustu času. Moje pozornost je zpátky a mnohem silnější než dřív.

Mozek je obnovitelný ekosystém. Důležitější než velikost jeho hmoty je počet spojení mezi neurony. A spojení se vytvářejí tréninkem. Takže proměna, kterou můžete se svým mozkem udělat, je obrovská.

Návod je jednoduchý. Začněte s hlubokou prací už dneska. A přečtěte si toho Newporta 🙂

Ještě nekončíme přátelé..

Jestli chcete udělat opravdovou změnu, ušetřit pár let a udělat velký pracovní posun už teď, potřebujete tyto nové návyky uvést do života. Je to jednoduché, stačí začít. Vytiskněte si tento:

 

Nakopávací seznam, díky kterému se za vámi začnou vršit hotové projekty

(Vytisknout, dát někam, kde vás to bude kopat do zadku a opravdu to začít dělat.) Do měsíce jich zvládnete prvních 5. Do 10 týdnů je máte všechny. Neřešte jestli, kdy a jak, prostě začněte. Postupně odškrtávejte, co máte splněno.

 

Klikni na seznam a vytiskni si ho

Chceš ještě jednu bombovní nakopávačku?